Úzkokolejka

Více než polovina světových železnic používá rozchod 1435mm, obecně zvaný rozchod normální. Vznikl již v polovině 19. století v Anglii. Stejně jako v západní Evropě, až na výjimky v Americe i jinde je tento rozchod používán i na všech tratích v České Republice. Ovšem s jednou výjimkou. Tou je jindřichohradecká úzkokolejka (760 mm).
V minulém století bylo postavení železniční dopravy na dopravním trhu nesrovnatelně silnější než dnes. Železnice byly jediným pozemním mechanizovaným systémem – vysoce kapacitním, dostatečně rychlým a  relativně levným. Jejich národohospodářský význam byl stěžejní, což si stát uvědomoval, a tak železnice všemožně podporoval a dokonce stavěl z  vlastní iniciativy, což bylo v těch dobách vzácným úkazem. Koncem 80. let 19. století byla síť hlavních tratí v Království Českém (z 95% soukromých) prakticky dokončena a území Čech bylo pokryto rovnoměrně. V  roce 1880 schválil Říšský Sněm zákon 56/1880, který ekonomické podmínky infrastrukturních staveb zlepšoval. V těch dobách usilovala města Jindřichův Hradec a Nová Bystřice o zapojení do železničního systému. Snaha Jindřichova Hradce skončila úspěchem, v případě Nové Bystřice nikoliv – v roce 1887 byla zavedena trať Veselí – Jindřichův Hradec – Jihlava. Proto bylo potřeba do systému zapojit ještě Novou Bystřici.
V roce 1892 byl dokončen projekt a o dva roky později byla vydána koncese společnosti Localbahn Neuhaus – Neubistritz se sídlem ve Vídni. Provoz na úzkokolejce byl slavnostně zahájen 1. listopadu 1897. Po revoluci v  roce 1918 se musela společnost přesídlit z Vídně do Prahy, pokud nechtěla ztratit veškerý majetek v ČR. Ale ani to jí nepomohla. Nová nepřirozená republika, násilně odtržená od velmi dobře fungující monarchie vůbec nerespektovala vlastnická práva majitelů úzkokolejky a v komunistickém duchu bylo 1924 provedeno vyvlastnění úzkokolejky bez jakékoli náhrady skutečným majitelům. Tím začíná hluboký úpadek úzkokolejky až do její opětovné privatizace v roce 1998. 1930 byla otevřena zastávka Kaproun, pověstné nejmenší nádraží v Evropě – nádraží Járy Cimrmana.
Po roce 1939 byla úzkokolejka plně využívána a rostla dopravní efektivita, protože připadla na území Velkoněmecké Říše. Proto se stala cílem několika kotlářských náletů z americké strany, při  kterých bylo postříleno také několik desítek civilistů.
Po vyvraždění a vyhnání československých občanů německé národnosti z jejich staletých domovů nastal hluboký úpadek této oblasti, samotnou úzkokolejku nevyjímaje. V roce 1950 byla úplně zastavena osobní doprava, úzkokolejka byla využívána pouze pro dopravu z okolních továren do Jindřichova Hradce, kde se překládala na klasickou železnici. Mezi tyto podniky patřila především Jitka, ke které byla vystavěna v roce 1952 vlečka asi 200m od tratě až do areálu, dále Alma Nová Bystřice, která stojí velmi blízko tratě a donedávna tam bylo muzeum úzkokolejek a Obal Rozkoš (dnešní Tecnocap), který také usiloval o výstavbu vlečky kolem Hejtmana, ale bezúspěšně. Zájem těchto podniků byl paradoxně důvodem, proč komunisté nenechali zlikvidovat tento buržoazní přežitek, nebo jej alespoň přestavět na klasický rozchod. V roce 1957 byla osobní doprava ve formě pionýrského vlaku obnovena. V roce 1993 začaly jezdit dokonce i parní lokomotivy pro veřejnost, které stály dlouhá léta v depech.

Na jaře 1998 se provoz úzkokolejky zastavil. Po táhlých a ze strany státu krajně nevstřícných jednání bylo na podzim toho roku rozhodnuto o  prodeje úzkokolejky soukromé společnosti Jindřichohradecké místní dráhy a.s., která do rekonstrukce státem zničené úzkokolejky dodnes investuje, ale provoz probíhá ke spokojenosti cestujících. V červenci a v srpnu se pořádají noční jízdy parní lokomotivou, s bohatým jídelním vozem v otevřených vagónech, ale ani běžnou jízdu nelze nedoporučit.

• Jindřichův Hradec – nádraží
• Jindřiš – zastávka
• Blažejov – zastávka a překladiště
• Malý Ratmírov – zastávka
• Střížovice – zastávka a překladiště
• Kunžak – Lomy – nádraží
• Kaproun – nádraží Járy Cimrmana
• Senotín – zastávka a překladiště
• Hůrky – zastávka
• Alběř – zastávka a překladiště
• Nová Bystřice – nádraží

V Hůrkách se konají každý rok ukázkové bojové akce za použití vojenských vozů a dobových uniforem i zbraní. Obvykle simulují některé konflikty s německou osvobozeneckou armádou Freikorps a Československou armádou v roce 1938. Jsou velmi naturalistické a  věrohodné.

V červnu roku 1900 cestoval Jára Cimrman z Vídně do Prahy, aby se setkal se svou hereckou společností, s níž hodlal nastudovat hru Němý Bobeš. Pro cestu chtěl použít večerního rychlíku z vídeňského nádraží Františka Josefa přes Veselí – Mezimostí a Benešov na pražské nádraží Františka Josefa. Na nádraží si před cestou dopřál vydatné občerstvení, v důsledku čehož však zaměnil IV. za VI. nástupiště a nastoupil do osobního vlaku, který končil pozdě v noci v  Gmündu. Tam čekalo Mistra nepříjemné překvapení v podobě více než šestihodinového čekání na příští vlak, nehledě k tomu, že na novou jízdenku do Prahy nezbývala v Cimrmanově portfeji dostatečná hotovost. Nemilou komplikaci vyřešil Cimrman po prostudování svého cestovního globusu tak, že se rozhodl odjet nočním vlakem Dolnorakouských místních drah do Litschau a ostrým pochodem dosáhnout Nové Bystřice, odkud odjížděl ve 2.17 ráno dělnický vlak č. 4052 do Jindřichova Hradce. Tam hodlal navštívit svého přítele Z.Ž. a vypůjčit si obnos, potřebný k  dosažení cíle cesty. Cimrman do ranního vlaku úzkokolejky skutečně nastoupil. Nemaje jízdenku, předstíral hluboký spánek. Jak praví zápisy ve služební dokumentaci, povolal po několika bezvýsledných pokusech o  probuzení spícího cestujícího a  zkontrolování jeho jízdenky, během nichž Cimrman upadl nejdříve pod lavici a  posléze i do mdlob, průvodčí Albert Duba vlakvedoucího Jiřího Pavlíka. Když se po důkladné osobní prohlídce ukázalo, že cestující je slepým pasažérem, obsloužil vlakvedoucí Pavlík táhlo záchranné brzdy a  vlak uprostřed hustých lesů v km 22,3 zastavil. Poté slepý pasažér Cimrman z  vlaku za pomoci vlakové čety a několika cestujících vystoupil. Za odjíždějící soupravou pak hrozil utrženou brzdovou hadicí a volal: „To je vrchol!“.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•