Sbírka básní Hyacinta

Rád zajdu si na hřbitov
v tu obec kliďasů
když tmou jen měsíc svítí
tu chmury setřasu

Celá ta parta místních
je tak trpělivá
pozorně vyslechnou mě
a nikdo nezívá

Usmívají se moudře
když v hlavě zmatek mám
dotazy pohlouplými
když vlezle dotírám

Jednou – popad\\\’mě amok
jak tur jsem zapěnil
vymočil jsem se na hrob
nikdo se nebránil

Všechno mi odpouštějí
nejlepší přátelé
Po chvíli mezi svými
jsem mysli veselé

S láskou chodím na hřbitov
v tu obec kliďasů
s nejvěrnějšími druh
tu chmury setřasu

V tom nejtišším tichu
v nejtemnější tmě
není teď do smíchu
tobě ani mně!

Půlnoc už se blíží
nachýlí se čas
kdy se oči klíží
snad se vzbudí zas

Jednou však ulehnem
třeba zítra již
víc se však už nehnem
skončí ten náš kříž!

Když Soňa v turnaj vstoupí
hned krásou oslní
sál plný ksichtů všedních
se jasem naplní

Když kazí hru, nediskutuj,
hned mu tlamu rozkopej!
Teprv pak ta svině pozná,
že je třeba hrát fair play.

Hle Kratochvíl si chvíli krátí
jsa veršotepec zkušený

rypec jakýsi opěvuje
rypec štětinami zdobený

Odvraťež zrak svůj od psů prašivých
z jichž ran hnis páchnoucí se valí!
Pohleďte na Lunu přečistou a sličnou
jak mlčky zamyšlena v nádheru se halí …

Usínaj parky, usínaj ulice
usínaj hvězdy okolo Měsíce
za oknem u stolu v pozdní ty hodiny
na spánek nemá čas podivín jediný

Kostkaté prkénko,figurky mlčící
ticho jak v hrobě, ruka se chvějící
oči jsou červené, čelo je vrásčité
partiář zmačkaný, kafe je rozlité

Partii prohrál, už je po popravě
už ruku podal, zírá dál hloubavě
a hledá ten důvod proč jen musel prohrát
neví a neví a chce se mu hrozně spát …

Životem naruby
co stejně pranic nezmění
pár týdnů bloumání
před zabydleným vězením

Vycházka z lapáku
vycházka krátká přesmutná
však muklům zmateným
líp než magorák nechutná

Bojí se přiznat si
že už se tolik domů těší
na

Vznešená je Bílá dáma
mocná silná tajemná
přichází ač není zvána
bílá – přesto tak temná.

V každý směr se vydat může
blízko nebo do dáli
tu dámu nikdo nepřemůže
a nikdo jí neošálí.

Spanilá je Bílá dáma
cení čelist zubatou
přichází ač není zvána
a třímá kosu rezatou…

Mé sladké sny – má láska jediná
jediná útěcha a štěstí jediné.
Dychtivě slastně se mi usíná
a bdělost prokletá na chvíli zahyne.

Však hroznou vadu má to štěstím naplnění
nechutnou skvrnu na bělostné kráse
odporný škleb, co ruší krásné snění
vědomí toho, že se vzbudím zase.

Mé sladké sny – má láska jediná
jediná útěcha a štěstí jediné.
Najdu si cestu, kterak se vám oddat
a strach z bdělosti na věky pomine …

My už dnes se máme líp než zítra
radostně hledíme šťastným zítřkům vstříc

V noci se nemůžem dočkat jitra
když štěstím bdíme ač sen nám má co říct.

Pelyněk, žluč a svrab a neštovice
zbývají ze hry králi nekráli.
Svědění, hnis a křeče z úplavice
si na ubité duši svou daň vybrali.

Hledači poct a zbožnění svých osob
jak snadno ve hře se dočkaj\\\‘ zklamání.
Jak snadno skončí v nesnesitelném stínu,
a jiní září a přitom zaclání.

Ta marnost honby za obdivem davů
nedá se vydržet to marné čekání
jen útěk zbývá a slova prokletí je slyšet
prokletí těch, co s věncem uhání

Jak jasné plány
šmahem zamlží se,
a v mlze vrány
poťouchle zasmějí se.

Já směřoval jsem
v nebytí tolik směle,
čtu Tvoje básně
a půjdu do prdele

těžko je zemřít
Tvých básní se tak vzdát
ještě žít zkusím
a na ostatní srát.

Jak jasné plány
náhle zamlží se,
a v mlze vrány
poťouchle zasmějí se.

Tone sérdce v tuku móři
tone mozek víc.
Duch se dříve možná bóuřil
neprosadil nic

Přes faldy fald, cejcha dme se
žíly nabíhaj
hora sulcu co se nese
že jí uhýbaj

Zpařená řiť, smradlavý dech
kdo by uvěřil?
Že ta stvůra v dávných časech
možná člověk byl.

Šediny dědečka, šediny řídké
rámují vrásčitou zmačkanou tvář
jakoby navíc byl, jakoby přebýval
jak starý odraný prošlý kalendář

Dědoušku je to tak, už je čas končit!
Už jsi se důchodem přesytil moc!
Děláme na tebe, nemá to konec,
Den tvůj dost dlouhý byl, přivolej noc!

Vítej hadre červený!
hovězího oblíbenče!
Vítej Mistře zbožněný,
z odpočinku navrátilče.

Podél zdi se plíží čas
slizkou stopu nechává
věděl jsem, že přijdeš zas,
formát Tvůj se nezdává!

Když močí pes na květinu
Ta urážka jí bolí
Pak psisko hnusné páchnoucí
Přetáhnout musíš holí

Zavyje zvíře odporné
Po holi chňapne možná
Dostane pak ran mnohem víc
Než marnost vzdoru pozná

Dlouhá musí být na psa hůl
Dlouhá a plná suků
Že pes je plný prašiviny
Nešpiň si o něj ruku

Spráskaný pes se odplazí
Vyvane i jeho smrad
Květinku křivda přebolí
ví, že jí někdo má rád.

Když močí pes na květinu
Ta urážka jí bolí
Pak psisko hnusné páchnoucí
Přetáhnout musíš holí

Zavyje zvíře odporné
Po holi chňapne možná
Dostane pak ran mnohem víc
Než marnost vzdoru pozná

Dlouhá musí být na psa hůl
Dlouhá a plná suků
Že je ten čokl prašivý
Nešpiň si o něj ruku

Spráskaný pes se odplazí
Vyvane i smrad jeho
Květinka se ti odmění
když rozzáří se něhou.

Já mazlím se s ním, hladím ho
a zjihle na něj hledím.
Můj SEN!Přítel i velitel!
Syn, co na klíně mu sedím.

Já naslouchám mu pozorně
Zrak upřen na rty jeho
A slova jako démanty
vkládám do srdce svého.

SEN nezevšední, nesšedne
je stále více svěží.
Je obrovský, je úžasný,
tu krásu snesu ztěží.

Tak mnohokrát mi vypráví
a slibuje, když žebrám,
že Mistr zase napíše,
báseň , co na ní čekám…

Já mazlím se s ním, hladím ho
a zjihle na něj hledím.
Můj SEN!Přítel i velitel!
Já na klíně mu sedím.

Vždy naslouchám mu pozorně
Zrak upřen na rty jeho
A slova jako démanty
vkládám do srdce svého.

SEN nezevšední, nezšedne
je stále více svěží.
Je obrovský, je úžasný,
tu krásu snesu ztěží.

Tak sladce mě vždy chlácholí
když na svůj osud žehrám
řka, že se Mistr ustrne,
když o to tak žebrám.

Varianta B:
řka, že brzy půjdu s ním
když tak o to žebrám.

Osud se se mnou nemazlil,
a od lidí jsem zkusil,
příkoří četná potupná
já pořád snášet musil.

Tolik jsem toužil po chvále
po uznání a poctách
jen výsměch věčný sklízel jsem
na klauna jsem to dotáh\\\.

Pak svitla jednou naděje,
že pro někoho přece
já budu tím, kdo poroučí,
kdo respekt získá lehce.

Je ze mně trenér mládeže!
Já pro ty mukly malé
stal jsem se pánem despotou
a ctí mně jako krále.

Své místo až teď našel jsem
a už vím, co je štěstí,
nechci být velkým pro srandu,
chci malým hrozit pěstí.

Korýtko plné, vepřův sen
stalo se skutečností.
Nadosah žrádlo, zbývá jen
nacpat ho do vnitřností.

Podsvinče funí vzrušením
drobným svým očkem mrká,
ovar se chvěje, sliny vřou
v extází prase krká.

Dosáhlo cíle, dojato,
s kořistí se teď laská.
Smradlavé prase nechutné
u žlabu nahlas mlaská.

Hacker prak svůj roztáčí,
kol hlavy mu kámen sviští.
Systém klimbá, hoví si,
nečeká ten útok příští.

Hacker okem pátravým
pod přilbicí hledá díru.
Míří přesně, nemine,
v systému si najde díru.

Goliáš se poroučí,
dutě chroptí, naznak padá.
Hacker dál se rozhlíží
na koho teď přide řada.

Zvířátko hnusné smrduté
přítele těžko hledá,
každý se z dálky vyhne mu,
ten smrad se čuchat nedá.

Lísá se, hrbí, podbízí,
záminky tvoří pilně,
kterak se vetřít do přízně
a v úspěch věří mylně

Nestačí skunka okřiknout,
zbytečně se s ním bavíš.
Musíš ho tvrdě nakopnout,
jenom tak se ho zbavíš.

Krásná noc! Tma i zpěvem vábí
a k tanci láká myšlenky
ty z hlubin duše, co se stydí
snivé Šípkové Růženky.

Krásná noc! Tma se s duchy snoubí,
rozverná paní přející.
Je mocná, krásná, tajuplná,
životem věčným žijící

Krásná noc! Tma se nahlas směje,
po království svém se rozhlíží.
Je šťastná, že milována,
starosti dne jí netíží.

Doba je březí
obrazy šílenými
kde koně zvrací
pozřené prapory

a hadi močí
na modré kopretiny
vepř šachy hraje
přírodě navzdory

Rodit se bojí
doba – družka PUNKU
potomstvo další
další PANKÁČKY

povila jedno
zelené a s pleší
děsí se dalších
zoufá si plačky.

/Sunday Morning Coming Down – Johny Cash/

Já jsem otráven životem
ve svých sedumnácti letech docela.
všechno mě tak děsně sere
doba jako kdyby na mně zvracela

Když se koukám kolem sebe
skoro bych slepýmu záviděl,
že ho osud takhle šetří,
že ten humus vlastně nikdy neviděl

Všude kolem samý svině
samej hajzl, samá tlama odporná
ať jsi kde jsi, ať jdeš kam jdeš
stejně všude musíš šlápnout do hovna

Ten nahoře už by mohl
celej tenhle velkej trapas ukončit.
Nápis \\\“BUDOUCNOST SE RUŠÍ!\\\“
přes celý to blbý nebe vyvěsit.

ref.:
Chtěl bych se dočkat toho konce!
Až se ten nápis ukáže
A někdo svět jak hrubou chybu
konečně navždy vymaže.
Jenže se bojím, že se pletu!
že se ten fekál neztratí
že se můj pobyt v těhle sračkách
snad ani trochu nezkrátí

A tak tu s počátačem sedím
a datluju svůj nářek do noci
tupě na monitor hledím
a vím, že mi není pomoci
Vidím svět bez růžových brýlí!
A tak vím, že je ztracenej
vidím, že svět je celej k hovnu
a já jsem PANKÁČ ZELENEJ!

/Sunday Morning Coming Down – Johny Cash/

G
Já jsem otráven životem
C D G
ve svých sedumnácti letech docela.
G
všechno mě tak děsně sere
Emi D
doba jako kdyby na mně zvracela

G C
Když se koukám kolem sebe
G
skoro bych slepýmu záviděl,
Emi C D
že ho osud takhle šetří,
C D D7
že ten humus vlastně nikdy neviděl


G
Všude kolem samý svině
C D G
samej hajzl, samá tlama odporná

ať jsi kde jsi, ať jdeš kam jdeš
Emi D
stejně všude musíš šlápnout do hovna

G
Ten nahoře už by mohl
C G
celej tenhle velkej trapas ukončit.
Emi C
Nápis \\\“BUDOUCNOST SE RUŠÍ!\\\“
D C D G
přes celý to blbý nebe vyvěsit.

ref.:
C
Chtěl bych se dočkat toho konce!
G
Až se ten nápis ukáže
D
A někdo svět jak hrubou chybu
G
konečně navždy vymaže.
C
Jenže se bojím, že se pletu!
G
že se ten fekál neztratí
D
že se můj pobyt v těhle sračkách
C D G
snad ani trochu nezkrátí

A tak tu s počátačem sedím
a datluju svůj nářek do noci
tupě na monitor hledím
a vím, že mi není pomoci
Vidím svět bez růžových brýlí!
A tak vím, že je ztracenej
vidím, že svět je celej k hovnu
vím to já, PANKÁČ ZELENEJ!

U moře vraždí tsunami,
teroristi tam běsní,
v horách furt padaj lanovky,
v Praze jsou ceny děsný.

Turista strach má o život,
korunky počítá také.
Místečko klidné bezpečné
hledá, je-li kde jaké.

Konečně štěstím zavýskne!
Nalezl, co vždy hledal!
Strmilov je tím objevem,
který se přehlédnout nedal.

Nebouchají tady bomby
podlé živly neškodí
také krásky nakažené
po městě tu nechodí.

Koupat se, jezdit na kole,
houbařit, chytat ryby
může v překrásné krajině
a bydlení nemá chyby.

Vděčný turista zaslzí,
užije si a levně!
V životě jinam nejede,
rozhodnutý je pevně!

V Paříži dítka přičmoudlá
vesele skotačí
policajti tam s dechem už
mládeži nestačí.

Podzim je časem ohníčků
pasáčci natě pálí
V Paříži hoří auťáky
město se v čmoudu halí

V Čechách jsme prostě pozadu
přičmoudlých málo je tu
nemá kdo požár založit
a přiblížit nás světu

Je třeba víc se otevřít!
Víc imigranty lákat!
Co budou ohně zakládat
a po městechb se flákat!

Důstojná je ve svém koutě,
rošádu tu vyčkává,
a jestli král sebou pohne,
stejně se v boj vydává.

Vlastní pěšci uhnou se jí,
rádi sloupec otevřou,
s věží těžkou obávanou,
vlastní pěšci se nepřou.

Zpravidla je v těžkých bojích,
posledním kdo svírá zbraň,
spolu s králem až do konce,
útočí jak lítá saň.

Zbyl-li ještě jaký pěšec,
do dámy ho protlačí,
na záda mu přitom dýchá,
k vítězství to postačí.

Bachratá je naše věžka,
než minaret krásnější,
hlavně z ní muezín neřve,
aspoň v době nynější.

Zde Caissa sličná zadumaná
láká tě vlídně v náruč svou.
A půvaby své rozehrává
v překrásnou báseň šachovou.

Nespěchej! Vyhov srdci svému!
Podlehni krásné svůdnici!
Nech ji ať svojí zahrne tě
tajemnou krásou mlčící.

Přetéká pohár ducha slastí,
Bohyně ta je přející!
Neváhej chtivě lačně hltat
nektar ten povznášející.

Zůstaň tu se mnou lásko sladká
bez tebe jsem tak sám
bez tebe je i doba krátká
zlá tolik zlá

neopouštěj mě v této chvíli,
kdy všichni kolem zrazují
a věz, že právě teď tvůj milý
pozbývá síly, hrozné úsilí
stojí ho zůstat rovně stát.

Spoléhal jsem se na přátele
poslali mně však do prdele / odvrátili se rozmzele/
vždycky jsem myslel, že je znám,
že oporu v nich mám.
Zrada mně bolí, ruka slábne
přesto však zbraní ještě vládne
i bez těch sketů prostě sám,
zbraň pozvedám.

Protože ty jsi lásko se mnou,
důvod i zbraň jsi v bojích mých,
jen tohle stačí abych věřil,
že ač strach mám,
nikdy se nevzdám,
vždycky půjdu za vítězstvím.

Vítězstvím!
Vítězstvím!
Vítězstvím!

Seděl jsem dnes s Veronikou
nad šachovou partií.
Měla touhu převelikou
převést šach v poezii.

Soustředění její na hru
bylo proto mizerné,
drtil jsem ji strategicky,
útočil jsem dotěrně.

V mnohem lepším postavení
bránil jsem se doteků,
tak mi řekla, že jsem debil
a šla na diskotéku

Končí podzim, plískanice,
příroda zas usíná,
ochabuje mnohá duše,
zimní spánek začíná.

Dřinou v kvelbu serván takřka
Též Lukinátor usíná,
leží, prdí, nehýbe se,
jak v boji padlý hrdina.

Mistr tedy hybernuje,
počkat musí ctitelé,
jinak je zmožený gigant,
odkáže do prdele.

Svět však čeká na tvé činy!
Převeliké přeslavné!
Zkus se, Mistře, trochu vzchopit,
jako v době nedávné!

Prokletí mé, ta lakota má děsná,
kam přivedla mě nakonec,
proč probouzím se z děsivého ze sna
do strašné tmy já lakomec!

Má choť ta žena rozumu bystrého
radila vždy mi důrazně:
K doktorům nelez bez úplatku tučného!
Usmíval jsem se bez bázně.

Šetřil jsem, škudlil, haléře počítal,
lékařům trinkgeld odpíral,
liknavosti jich jsem význam nepřičítal,
tenkrát jsem totiž ještě neumíral.


Šak jednou přišlo, co muselo přijít,
když kol mně zubatá přešla,
až teď jsem měl následek pocítit,
chvíle zúčtování nadešla.

Šetřílek pošel! dí lékař bez účasti
a štítivě mé lůžko pomíjí
dalek je tomu, aby jen byť jen z části
ubezpečil se zda přece nežiji.

Hluboká je má mdloba smrti blízká
však dosud žiji v těle prochladlém
Přesto mě přijme ta hrobka těsná slizká,
kde setkám se s lakoty zrcadlem.

Ano! Snad jenom pár hodin hrozných
je dáno mi abych moh přemítat,
jak démon lakoty mě dostih,
jak před spravedlností je marno utíkat!

Štíhlý rytíř zašmušilý
pustou táhne krajinou.
Za ním slouha přehlížený
touhu má jen jedinou.

Potěšit chce svého pána
vetřít se mu do přízně.
Hlasitě ho vychvaluje
pitvoří se ohyzdně.

Sančo Áda sádelnatý
zbožně vzhlíží k Mistrovi,
podlézá mu, podkuřuje
Mistr mu neodpoví.

Stydí se za svého druha
Lukinátor vznešený?
Zkamenělo mu snad srdce,
či je tak povýšený?

/Hejdův hymnus/

Komu Pan Bůh funkci dal,
toho jistě miloval!
Kouzlem ho obdaroval,
aby ho lid uctíval.

By ten rek nic nezoral,
raději nic nedělal,
každý se naň usmíval
na tváře ho celoval.

Funkce své si užíval,
spokojeně usínal,
jen sny krásné pak míval,
pod peřinou prdíval.

Záhrobní bytí pro mnohé
tak tajemné je temně,
zkušený však okultista
závoj odhrne jemně.

A vida! Duše znuděné
v kés čekárně tu sedí!
Od nervózního vrtění
snad konečník je svědí!

Čekají jenom na rozkaz,
jež povolá je k činům!
Dočkají se a nebo snad
jsou lhostejní svým synům?

Nároodil se Santa Klaus,
veselme se!
Z obchoďáku zní aplaus,
radujmee se!

Vyhnal Dědka Mráze,
kšeftuje se snáze,
Véséle, véséle!

Koruunoval kůpce,
veselme se!
Střihaj nás jak óvce,
radujmee se!

Už jsme oškubání,
je to k zaplakání,
žebráci, žebráci.

Nakuupujem na dluh,
veselme se!
asi přijde výbuch
radujmee se!

Vánoce jsou tady,
netrpíme hlady,
žéréme, žéréme!

Ukrad jsem ho, je jenom můj.
Však hrůza na mně padá,
že i mně ho snad uloupí,
že zaskočí mně zrada.

Nikoho k němu nepustím
s nikým se nechci dělit
ani o pohled na ten skvost,
všem útokům chci čelit.

Má žárlivost tak horoucí
jistotu po mně žádá,
že jiný už ho nesmí mít,
těžké jho na mně vkládá.

Já přec na všechny vyzraju!
já potřu všechny soky,
na věky věků vyloučím
i nejprudčí útoky.

Já jednou provždy roztřískám
ten poklad můj tak ryzí!
Zničím ho, spálím, rozpráším,
nebude nikdy cizí!

Všechny těžké deprese
jen hra v šachy setřese!
Proto cvoci šachujte,
z života se radujte!

Refrém:Šťastný ten, kdo hraje v šach
myslí jen na další tah,
usmívá se celý den
na figurky kouká jen

Kol se všichni tráví, věší
šachista se ze hry těší,
farmaka už nepoužívá
bludy už jen zřídka mívá.

R:Šťastný…

Slintá méně, třes se lepší,
šachista se ze hry těší,
svěrače zas fungují
hlasy též oslabují.

R:Šťastný…

Teď už dýchá pravidelně,
usmívá se potutelně
s královnou si povídá,
tajemství se dozvídá …

Žeňte je, bijte je,
ty, co vyčnívaj z řady!
Hubte je, ničte je,
nemaj co hledat tady!

Proklatá elita
nad námi se vypíná
už jenom to, že je
náš svrab nám připomíná

Nenávist naše vře
proti těm, co jsou lepší,
co chátru jako my
v každém ohledu předčí.

A přece vítězství
nám nedá velkou práci.
Záplava spodiny
udusí honoraci.

Oj sličný sokol ostré oko,
dobrý předobrý mládenec,
vyšel si v šachy čestně zahrát
jsa pravý hry té učenec.

Oj vyhrál sokol hru tu každou
své soky četné porážel
poražení však zlostí šílí
ač vítěz je neurážel.

Podvádíš nás, ty plaze slizký!,
již na něj vyjí sobaky
Již cení zuby, a již chňapou
vrhnou se naň do ataky.

Oj jediný je proti smečce
šlechetný čistý mládenec
musí se bránit i když nechce
šachový náš ten učenec.

Spravedlivý však hněv v něm plane:
za um mě chcete trestati?
již zvedá pěst svou ocelovou
že padouchy ty pomlátí.

Oj tvrdá je pěst mládencova
psí lebky rychle pukají
kosti jim praskaj, plivou zuby
kdo ještě žijí, couvají.

Hoj, kdo se vzdálí v šíré pole,
na toho meče netasím!,
dí smířlivě moloděc lepý:
já hněv svůj snadno uhasím.

Pozvedl z prachu pěšce, věže,
šachovou desku očistil,
Hrdina náš se z hloubi nadech
a nad šachem se zamyslil.

Vyžilý strejda, křivý pohled,
přes pysk mu visí chlupů pár,
už zase prudí, zas se chlubí
z očí mu sálá pýchy žár.

Já velmistr jsem, lůzo bídná!
začíná svojí písničku,
tak jako loni, včera, zítra
zas otvírá si tlamičku.

Však jediný je proti smečce
šachový náš ten zoufalec
poslouchat jistě nikdo nechce
nikdo nestojí o pokec.

Neustal borec pyskem mlátit
vymáhal stále pozornost
plácnutí zvučné místo řečí
utlo pak jeho výmluvnost.

Vztek děsný ovlád šachů vládce
v škleb zrůdný zkroutil jeho líc
drzost těch blbů zabedněných
rozvášnila ho o to víc.


Rozkopal všechny pěšce, věže,
by mysl svou tak vyčistil,
Hrdina náš se z hloubi nadech
a trenýrky si znečistil.

Tento web se tváří mile,
nenech se však zmást!
Pro tebe je drzý hekře
jedna velká past!

Oáza se v poušť obrátí,
štěstí se nikdy nevrátí
když houmles belbec moc uchvátí
a panáka v sebe obrátí…

Sáhli jste dobře, učedníci!
Když právě mně jste vybrali,
a mně co božstvo neomylné
k ortelům nad hrou vyzvali.

Jen jediný já vím beze zbytku,
jak obrovská je moudrost má,
jen já vím, že jste všichni nuly,
a moudrost má je bezmezná.

Šach v malíčku mám, není nikdo,
kdo by snes se mnou srovnání.
Na partiích těch směšných klaunů
předvedu hned své nadání.

Největší práci dá mi vždycky
naklepat tahy v počítač,
pak jenom kliknu a hned vidím
jak špatně hrál tenkterý hráč.

Hlupáci, tupci, popletové
kopanec jeden za druhým.
Zas musím chyby osvětlovat,
vždyť jen já tomu rozumím.

Však v hloubi duše usmívám se:
\\\“Můj Bože! to jsou troubové!
Jen já – tvůj bratr stejně chytrý
a ty, jen my jsme králové!\\\“

Táborité husité
pívem mnohým sžraní
na kolena padají
modle své se klaní.

V extázi tu vzývají
totem svůj ten lepý,
jejich božstvem totiž je
Žižka z chlastu slepý.

Soldát ten jich lidový
– a mnógo jich bylo –
popil vše co poteklo,
co se neukrylo.

Svaté pařby na oltář
Též srak svůj položil.
Meťáku se nezalek,
zbraně své nesložil.

Velký odkaz zanechal
sirotkům svým četným,
chlastu věrni zůstanou
v počinech všech vzletných

Jsi trenérem čtvrté třídy?
Byl jsi školen řádně?
Výkonnostní třídu třetí
obhájíš bezvadně!

Rozhodčím jsi druhé třídy?
Zkoušeli tě pětkrát?
Všechny třídy v databázi?
Každý by to nezvlád!

Tříd máš hochu celou sbíku,
první jsi též nabyl!
Kdo tě zná, ten ví žes hlavně
prvotřídní debil!

Svetr ještě od nebožky
pod sako si navleču.
Vítr fouká, bere kobouk,
a já se ven povleču.

Jak já stará opuštěná
švestka trčí v úvrati.
Nepozván jí navštívit jdu,
cestou, co se klikatí.

Celý rok se ptávám sebe,
zda do švestek vydržím.
Kdoví? Možná? říkávám si.
Výsledek teď obdržím.

Zrak mi slábne, dech se krátí,
když se pod strom došourám,
poznám, že jsou zase tady,
další rok tak otvírám.

Modré mršky mají srandu
z legračního staříka.
Budeš dědku zase čekat!
Cosi ve mně naříká.

Pod švestkou se v zadumání
ještě chvíli pozdržím
budu teda zas dál dumat,
zda do švestek vydržím.

Starý hřbitov v pohraničí
rozpačitě povadlý
z větší části pomníky už
dávno se tu rozkradly.

Malý hřbitov s torzem kulis
připomíná partii
rozehranou , nedohranou,
nutící k nostalgii.

Na figurkách štítky s jmény
mnoho už nám nepoví.
kdo byl dáma, kdo byl jezdec,
nikdo už se nedozví.

Na c4 Helmut Müller
žulový má podstavec
na a1 Hilde Kropik
těžko mohla být pěšec.

V centru trčí velký kamem
s nápisem: Zum Gotteslob!
na e4 teda nejspíš
stával král za starých dob.

Divná hra s tím králem v centru!
Divná smutná pozice.
Hans Plach f6 poslední je
tah : rok pětačtyřicet.

Že by plichta? S tímhle králem?
Ta se přece nedává.
Jestli ne mat, pak jedině
na čas se tu vyhrává.

Možná mat či spadnul prapor,
možná taky oboje.
Hráči vstali, protáhli se,
šli na další souboje.

Další kola! Další! Další !,
nadšeně se hláká.
Celý svět je potrhý hráč
nic než hra ho neláká.

Když dítka při hře vidím,
já často přemítám,
co já na náhrobní svůj
kámen si vyrýt dám.

Snad něco noblesního:
TAK TEĎ UŽ JE TO MAT?
KONEČNĚ V NEKONEČNU?
LIDÉ, MĚL JSEM VÁS RÁD?

Kdekdo by si pak upliv\\\‘
před šutrem parádním.
Na co si tu kdo hraje?
v bejváku posledním.

Dítky ručkama tleskaj
běhají kolem mne.
Na hrob se možná hodí,
to co je dojemné.

Jakpak by vypadalo:
TATÍČKU, KAM JSI ŠEL?
OPUŠTĚNI TU PLÁČEM?
TY JSI TO NESLYŠEL?

Ach, to by bylo srandy!
Takové nesmysly!
Pomník jen pro legraci
bych takhle vymyslil.

Děťáka nahlas kříčí
jak malé šelmičky
já marně hledám nápis
třebas jen prostičký:

ZAŠLO\\\’S NÁM, SLUNKO NAŠE!
ZEMDLELA RUKA JIŽ!
DOTLOUKLO SERDCE PLAŠE!
TEĎ ODPOČINOUT SMÍŠ!

Píšou se – pravda- na hrob
lecjaké bláboly.
Mrtvým je to však jedno.
Ty už to nebolí.

Z kamene náhrobního
reklamní cedule
málo je ku prospěchu
osobě zesnulé.


I ty smradi mě serou
co tu furt vřískají
už si odpínám řemen,
a teď mě poznají!

V místnosti temné svíce bliká
na stolku ostrá pozice
řetězcem rukou obklíčená
chvějí se hlasy prosíce:

Projev se Mistře! Znamení dej!
Jsi s námi v této místnosti?
Zaprská svíčka, plamen splihne:
Mistr se ozval v krátkosti.

Na tahu bílý! Kterak radíą?
Pohneą sám kámen po plátně?
A nebo jinak naznačíą nám,
jak dál vést útok udatně?

Zdráháą se Mistře? Aspoň tedy
naznač, jaký je tvůj vztah k nám,
zda kolegů tě zájem těąí
nebo zda chceą jen dál být sám!

Začmoudilo se ze svíčky hnusně
se smradem shasla ve mľiku.
Seance končí, byla krátká
ke smutku vąech účastníků.

Ozval se mistr bezpochyby
kam poslal nás, najevo dal,
ta svíčka páchne tak výmluvně,
ľe není o čem mluvit dál.

Sonet na aktuální téma
———————–

V rybníků kraji zasněném
hra královská teď chřadne.
Trenéři – kmeti kornatí
tep jejich rychle slábne.

Myšlenky jich se netočí
již kolem jezdců,věží,
prostata bytní, rukou třes
se zvládnout dá jen ztěží.

Prohnilý pajšl, kalný zrak
a futrál na obzoru,
ještě se trápit s parchanty!
Jen trpět bezesporu!

Žehem a nebo do hlíny?
To je to dnešní téma!
Kdopak by myslel na šachy.
když dlouho žít už nemá.

Kdo živnost kmetů převezme?
Kdo půjde v jejich stopách?
Každej se na to vysere!
To by to někam dotáh!!!

Ne! Nespí pěvci vzdálení,
vžyť básník spánek nezná!
Jen duše jeho komůrka
zdá se být občas těsná.

Někdy je čas se nadechnout
a setřást okov bdění
rozeběhnout se, rozjásat
a vybouřit se v snění.

Trudné jsou cesty nazpátek
do smyslů pout tak těsných
duše silná však neleká
se kulis všech tak děsných

Vždyť vidí za ty kulisy
ví, jak se věci mají
soutící s herci směšnými
co myslí si, že znají …

Má stará chce být stále in
a mě tím pádem souží
nutí mě shánět, budovat
když po všem možném touží.

Nadchla se bába potrhlá
ekologickým hitem
chce nad hlavou mít zahradu
pohrdá starým bytem.

Však tentokrát se usmívám
co přála sis, mít můžeš
bejváček menší – maličký
navždy už klidná budeš.

Střechu s kamennou obrubou,
na střeše zeleň svěží,
veselý nápis „SLADCE SPI!“
To se to, pane, leží!

Jen ještě musím nakoupit
Heparin / ten in je taky/.
Pak pod svou střešní zahradou
pohrdej paneláky!

Když vznešený duch vzdálený
jiného ducha chválí,
jazykem svým tím plamenným
jako by meč mu kalí.

Tu řeč povždy tak potřebnou
třeba je častěj přednést,
by čepel druhů ve zbrani
podržela si svěžest

Pak flaxy v tělech nepřátel
neotupí břit meče,
ať močka ze žil bastardů
mohutným proudem teče!