Historie
Dům je založený ve středověku Řádem německých rytířů, kterému za svůj vznik vděčí celý Strmilov. První zmínka o Strmilově je datována již na rok 1255.
Samotná stavba představuje ukázky historie stavitelského umění v rozsahu nejméně sedmi století – od gotického sklepení, přes selsky barokní štít až po interiery z 19. století a současné velmi moderní úpravy některých apartmánů a prostor pro sport a zábavu.
Snahou architekta bylo maximálně zachovat nenapodobitelného Génia Loci při poskytnutí maximálního moderního komfortu uživatelům a dlužno dodat, že architekt nezklamal.
Pověsti
Proč jsou na zahradě Gambitu schody
Povídá se, že v dávných dobách, kdy Strmilovem vedla důležitá obchodní stezka, cestoval tudy v zimě velmi bohatý kupec za velice důležitým obchodem snad odněkud od Řezna. Spěchal a tak cestoval přes noc, zabloudil a dostal se do močálů kolem podél potoka Chlum, kde je nyní rybník Komorník. Ztratil tam koně a málem tam sám uvízl, ale v hrozném tápání močálem ho zachránilo, že uviděl mihotavá světýlka z některých domů ve Strmilově. Vydal se tím směrem a dotrmácel se až k potoku Dubskému, který tekl pod Strmilovem. Když se ale snažil přejít přes led, led se pod ním probořil a kupec se dokázal jenom z posledních sil vyškrábat na břeh. Byla noc, mrzlo a kupce opouštěly síly, když se plazil do stráně. Strmá, zledovatělá, kluzká stráň se pro vysíleného a zkřehlého kupce stala strašnou překážkou a kupec se už bál, že umrzne dříve, než se dostane nahoru. Kdyby tu tak byly schody, po kterých by snadno vyšel až k domu! V obavách o život začal volat o pomoc. V úplném zoufalství přitom sám sobě slíbil, že jestli se dostane živý nahoru a přijmou ho v domě, že do stráně nechá na svoje náklady vystavět schodiště. Znova volal o pomoc a tentokrát se konečně pomoci dočkal. V domě strmilovského obchodníka ho osušili, ošetřili mu rány a na druhý den mu nalezli ztraceného koně, takže kupec mohl pokračovat v cestě za obchodem.
Na tom obchodě nesmírně zbohatl, ale na svůj slib vystavět schodiště na stráni pod strmilovskými hradbami nezapomněl. Do příští zimy bylo kamenné schodiště hotové. V průběhu staletí bylo mnohokrát opravováno a upravováno a jeho dolní část snad zmizela úplně, ale větším dílem je zachováno doposud. Jedná se docela jistě o schody na zahradě domu č. p. 62, protože jiné schody pod starobylými strmilovskými hradbami na jižní straně města nad potokem nikdy nebyly a nejsou.
Proč je v kamenné klenbě sklepa v jednom místě řada cihel
Sklepení pod nynějším Gambitem je nesmírně starodávné, a jestliže město Strmilov je starší než 750 let, pak původní sklepení tohoto jednoho z prvních domů je jistě podobného stáří. V poměrně členitém takřka čistě kamenném klenutém sklepení při vstupu do spojovací chodby narazí návštěvník ve zdivu na řadu pálených cihel, zjevně později zasazených. Dle ústního podání se jedná o pozůstatek zazdění a tedy utajení části sklepení ve válečných dobách. Dům býval ve vlastnictví zámožných měšťanů, a tito se pokoušeli tímto způsobem zachránit před pleněním svůj nejcennější majetek.
Tajné chodby
Všobecně tradované mínění, že staré domy na strmilovském náměstí byly propojeny chodbami, je naprosto reálné a samozřejmě se týká i našeho snad ze všech nejstaršího domu. Každopádně však – podobně jako v případě ostatních domů – došlo ještě ve velmi dávné době k zaslepení, zazdění chodeb. Mělo to být proto, že jednak nebezpečí divokého válečného rabování přestalo být aktuální, o to aktuálnější bylo zneužívání propojení domů k obyčejným vloupáním a svoji roli sehrála i postupná změna pospolité družné mentality občanů směrem k důrazu na soukromí, tak jak to ostatně známe ze současnosti. Propojení našeho domu nevedlo v nejhlubší části, jak by se laicky dalo předpokládat, kde se však naráželo na problémy se spodní vodou, nýbrž ústilo do boční chodby, která vedla níže do bočního křídla podzemních prostor směrem pod současnou radnici /dříve Emmerovu hospodu/. Celé toto postranní křídlo bylo v posledních staletích prakticky nepřístupné a definitivně zaniklo při demolici Emmerovy hospody a následné výstavbě radnice v 70. letech minulého století.
Poslední stopou po podzemním propojení je tedy nika tvořená horní polovinou vstupu do boční větve. K tomuto vstupu se sestupovalo po asi šesti schodech, ty však jsou zasypány a prostor před zazděným vstupem je využit jako WC /v nice je splachovadlo/.
S tímto bočním propojením se sousedním domen zajímavě souvisí i takřka prorůstající propojení v nadzemní části, které vytvořilo celkem kuriozní vzhled propojení obou staveb, které přetrvalo až do konce 19.století, jak je patrné z dobové fotografie.
Proč se do Gambitu vstupuje přes dvůr
Město Strmilov bylo původně založeno jako osada při obchodní cestě, která měla zajišťovat ubytování a příslušné služby cestujícím, kterými byli kupci, ale i poutníci a různí poslové. Již od počátku svých dějin žil tedy Strmilov velmi intenzivním cestovním ruchem, který v různých obdobích slábl nebo opět rostl a tak je tomu podnes.
V dávných dobách fungoval současný Gambit jako zájezdní hostinec sloužící především pocestným, kteří přijížděli na koních. Pocestný především po příjezdu dohlédl na ustájení koně v zadním traktu hostince a pak ze dvora vstoupil do šenku, který se dodnes zachoval prakticky v původním stavu. Ubytování hostí podobně jako dnes bylo o podlaží výše.
Vstup do domu přímo z náměstí tedy vzhledem k potřebám klientely nebyl potřebný, a ani pozdější živnosti v objektu /například truhlářství/ na věci neměly co měnit.
Lze na zahradě Gambitu vysledovat pozůstatky původního opevnění města?
Strmilov byl založen Řadem německých rytířů jako opevněná stanice při významné cestě, přičemž k založení města bylo vybráno k tomu nanejvýš příhodné místo na skalnatém ostrohu vypínajícím se nad soutokem říček. Jestliže ze severní strany bylo nutno město chránit souvislou hradbou vysokých budov oddělených několika málo uzoučkými uličkami, pak z ostatních stran bylo obehnáno hradbami zpevněnými několika vysunutými baštami.
Současný poměrně vysoký taras na zahradě se vypíná právě na základech jednoho takového prvku. Z odborného hlediska se patrně jednalo o otevřenou baštu a svojí výškou zřejmě příliš nepřevyšovala současný kamenný taras. Jak bylo umístění bašty v terénu vhodné je zcela zřejmé při pohledu z tarasu do údolí potoka. Již první dojem návštěvníků je nápadně často vyjádřen výrokem: Tak tohle bych dobývat nechtěl!
Jaký je původ kamenného solária na zahradě Gambitu
Tak jako zub času velmi výrazně poznamenal původní opevnění města, jehož významné části se nacházejí na zahradě, tak došlo k postupné a dokonce ještě výraznější destrukci částí hospodářských budov zadního traktu objektu. Současné solárium na zahradě v blízkosti domu je tvořeno zrekonstruovanými základy původní a později prakticky zaniklé stavby. Lze se jen domnívat, zda se jednalo o maštal či stodolu. Důkladná rekonstrukce nyní umožňuje víceúčelové využití v rámci zahradní architektury a rekreace.
Proč není na Gambitu zahrada oplocená
Ačkoliv sousední zahrady jsou buď oplocené, nebo alespoň lze nalézt kamenné sloupky jejich dřívějšího oplocení, zahrada Gambitu oplocená není a ani v minulosti nebyla. Údajně to souvisí s pověstnou aktivitou několika dřívějších generací obyvatelů domů, přičemž tato historie sahá skutečně daleko do minulosti – až do dob, kdy dům byl zájezdním hostincem a tedy několik set let zpátky.
Tou pověstnou aktivitou bylo pytláctví. Využívala se přitom kombinace výborných podmínek, jakými byla skvělá poloha domu v centru obce umožňující provoz hostince a současně poloha v zadní části téhož domu s bezprostředním kontaktem s přírodou a tedy zvěří. Zajíci i srnčí podobně jako konečně dnes díky tomu, že jim nebránil plot, mohla přicházet až do úplné blízkosti domu, kde na ně již čekala odborně nastražená oka či jiné prostředky lovu. V případě, že zvěř nedocházela v dostatečné frekvenci, musel hospodský vyrazit dále do revíru a to přes lávku nad Hamerským potokem, která ve stejném místě v různých podobách sloužila až do zcela nedávné minulosti.
Hostinský /na rozdíl od současných majitelů/ pocestným – svým zákazníkům poskytoval vedle ubytování i stravování a zde se právě nacházelo žádoucí využití levně nabyté zvěřiny.
V současnosti již tato romantická tradice bohužel nepokračuje /v Gambitu není stravování/, ale upomínka zůstala v názvu jednoho z apartmánů – Pytlácký, tradici připomíná i sbírka loveckých trofejí a bezprostřední kontakt s přírodou tohoto jinak zcela v centru města umístěného objektu je využíván k nerušené rekreaci.
Proč pláče na Gambitu ve sklepě sedlák Haraaseck
V nejnižší části sklepa je v rohu zkamenělý sedlák Haraaseck, který roní slzy vždycky v létě před bouřkou, protože zmoknou sena. Haraaseck byl sedlákem, který byl jakýmsi středověkým gamblerem a chorobně rád hrál karty. Stále častěji se však v rámci této aktivity dostával do platební neschopnosti a vyvolával tak hněv dalších karbaníků. Když jednou opět neměl na zaplacení prohrané částky, byl uvržen do sklepa, dokud za něj jeho rodina nezaplatí. V lochu naříkal o to víc, že ve dnech jeho uvěznění bylo na loukách v ohrožení deštěm pokosené nesklizené seno ve velkém množství. Ze sklepa se několik dní ozývalo „Bude pršet!“ „Pusťte mě!“ „Bude pršet!“ Snad se chtěl svým věznitelům pomstít, snad ze zoufalství si Haraaseck podřezal žíly, poté co opravdu pršet začalo a seno se tak znehodnotilo. Duše sedláka se pak nastěhovala do kamene v rohu a tam pláče před každým větším letním deštěm.
Prozaičtější vysvětlení je takové, že historické velmi hluboké sklepení je vytesáno do skály, přičemž zatímco se většinou jedná o poměrně zvětralou horninu, je ve stěně místy patrná i velmi kompaktní žula a ta tvoří i „tělo“ onoho zkamenělého sedláka Haraasecka. Žula je samozřejmě velmi dobře tepelně vodivá a tak velmi citlivě kondenzací reaguje na zvýšení vlhkosti vzduchu, které v létě extrémně narůstá právě před bouřkou.
Haraaseck tedy funguje jako přírodní meteorologická stanice.
Jak se pod zahradou Gambitu dříve chytaly ryby
Rybolov na udice /dnes mnohdy dokonce vybavené špičkovou elektronikou/ rozhodně nepatřil v dávné historii k oblíbeným technikám rybolovu nikde a stejně tak ve Strmilově se od věků aplikovaly mnohem radikálnější techniky, které jsou však dnes již zakázané.
Také k zajišťování surovin pro pestré menu hospody v domě č. p.62 se samozřejmě využívala velmi pohodlná možnost rybolovu – potok totiž teče hned vedle zahrady a ryb v něm bylo vždycky dost. Vysedávání u vody však personál hospody nebavilo, nebyl na to čas a nebylo samozřejmě ani potřebné náčiní. Dávní rybáři však měli k dispozici jiné možnosti.
K nejefektivnějším způsobům patřil například noční lov krondlemi. K tomu bylo zapotřebí loďky, která se ukládala na břehu potoka, pochodeň a krondle, což byla poměrně primitivní kovová vidlice na dřevěné násadě. Lovci pluli na loďce po potoku obvykle ve třech, jeden řídil loď, druhý svítil pochodní a třetí hbitě nabodával objevené a světlem dezorientované ryby. Používaly se však i jiné důvtipné metody lovu, například lov do proutěných vrší.
Úlovky bývaly jiné než dnes – byly to především parmy, tloušti, plotice a šiky. Snad se zručnějším lovcům podařilo občas překvapit i pstruha nebo úhoře. Každopádně se tímto způsobem dalo ulovit velké množství ryb. Při kuchyňské úpravě se ryby častěji vařily a servírovaly s různými omáčkami, případně opékaly, ale současné smažení obalených řízků bylo zcela neznámé.
K dispozici byl poměrně rozsáhlý „revír“, vymezený dvěma mlýny, které od nepaměti dodnes ohraničují splavný úsek potoka pro lodě vyplouvající z přístaviště na zahradě Gambitu.
Je třeba ještě poznamenat, že ačkoliv tradice lovu krondlemi zanikla, vůbec nezanikla možnost rybolovu na potoku pod Gambitem – potok je regulérním rybářským revírem a s povolenkou se tam rybaří úplně běžně a legálně. Bohužel na udici.
Jak se v minulosti využívaly parkánové terasy na zahradě Gambitu?
Parkán je prostor mezi opevněním a vodním příkopem. Konfigurace terénu podél strmilovského opevnění v minulosti umožňovala vytvoření parkánových teras pouze v některých částech obvodu – patrné zbytky lze vidět například pod farou – ve všech případech však pozdější zástavba tyto pozůstatky strmilovské fortifikace prakticky zakryla, takže výjimku tvoří především terasy pod Gambitem. I v tomto případě však došlo ke zřejmým pozdějším úpravám a v současnosti se terasy využívají například jako hřiště na volejbal.
Jestliže se traduje, že tyto terasy na jižním svahu v dávné minulosti sloužily k vinohradnictví, mohlo se pravděpodobně jednat pouze o neúspěšné pokusy v této oblasti, nicméně malá bramborová políčka lze na obdobných, byť podstatně méně zřetelných, terasách na sousedních pozemcích uvidět i v současnosti. Kuriózní jistě je, že tato bramborová „pole“ se nachází pouhých několik desítek metrů od náměstí.
Pašijová boule
Je známou věcí, že prastaré město Strmilov mělo velmi rozsáhlé podzemí, jehož zbytky lze dodnes vidět například pod sochou sv. Trojice na náměstí a konečně prakticky pod každým domem v nejstarších částech náměstí. Podle svědectví mnoha pamětníků tvořilo strmilovské podzemí v minulosti celý systém chodem, kterým byly propojeny jednotlivá sklepení. Později došlo k chátrání a hroucení částí chodeb, takže se přistoupilo k jejich postupnému zazdívání a nyní je přístupná jen nepatrná část podzemí.
Také sklepy pod Gambitem byly napojeny na tuto podzemní síť, ale k zazdění přístupu došlo poměrně záhy z toho důvodu, že podzemní cesta byla několikrát zneužita ke krádežím a dokonce i k loupežnému přepadu.
Sklep byl tedy oddělen od ostatního strmilovského podzemí kamennou zdí, ale majetek velmi bohatých obyvatel domu dále lákal nepoctivce. Ti si jako nejvhodnější příležitost vybrali odpoledne na Velký pátek, kdy všichni obyvatelé domu byli přítomni na dlouhých obřadech v kostele. Hned, jak se začaly v kostele číst pašije, začali čtyři lupiči s beranidlem bušit z přístupné části podzemí do zdi oddělující sklep lákavého domu. Zeď se pomalu, ale jistě vydouvala.
V kostele však nebyli všichni obyvatelé – jeden chyběl. Byl to známý opilec Vojta, který bydlil v sousedství a právě se probudil z hrozné opice. Jak bylo jeho zvykem, šel uhasit neodbytnou žízeň k pumpě na náměstí, která však je kousek od místa přezdění podzemí. Vojta se u pumpy napil, ale cestou zpět pořád ještě přiopilý zakopl a upadl na zem. A právě s hlavou u země uslyšel z hlubin dunění.
„Čerti!“ vyděsil se Vojta a klopýtavě se vydal ke kostelu, aby informoval majitele přepadeného domu. „Máš pod domem čerty!“ křičel přes celý kostel na obchodníka. Ten s ním šel ani ne proto, že by ho bral vážně, ale hlavně aby přestalo rušení obřadů. „Co blázníš! Ty kozle!“ křičel na Vojtu, ale ten ho vlekl až před dům. Tam se obchodník rychle dovtípil, co se děje. V nastalém poplachu pochytali strmilovští všechny lupiče a obratem je všechny zkušeně oběsili na vršku Šibeník, který se tak jmenuje dodnes a na kterém se takto řešily podobné přestupky od nepaměti.
„Tak já jsem kozel?“ urazil se Vojta, kterému odhalení lupičů mnoho štěstí nepřineslo. Dostal sice od obchodníka slušnou odměnu, ale ta jenom urychlila jeho konec. Upil se k smrti krátce na to a byl nalezen na dvoře svého domu velmi blízko od místa svého skvělého zákroku. Urážka, že je kozel ho však trápila i po smrti a tak se donedávna na náměstí zjevoval s černým kozlem na provázku. Svědkové těchto úkazů dosud žijí.
Lupiči se tedy do sklepa sice neprobourali, ale od jejich pokusu je přezdění sklepa od úderů beranidlem natrvalo vyduté.
A protože se událost vztahuje ke čtení pašijí, vydutí se říká Pašijová boule.
Newtonova jabloň
Jabloň na terase /bývalé baště opevnění/ nenese nikterak vynikající plody, je však velice stará a podle pověsti jí jeden z posledních majitelů domu /pan Lorenc/ narouboval rouby pocházející až z jabloně, ze které spadlo na Newtona jablko. Sehnal je prý přímo v Anglii. Zvláště s ohledem na nadstandartní vztahy s MFF UK tedy tento strom na zahradě trpíme, i když ovoce nese skutečně jenom velmi průměrné. Na podnět ke Gravitačnímu zákonu však stačilo. Původ jabloně pak završuje velmi zajímavá legenda: Když se jabloň dozvěděla, že díky jejímu jablku vznikl gravitační zákon, zmocnila se jí pýcha a odmítá od té doby jen tak pouštět jablka k normálnímu využití tedy k jídlu. Výsledkem je, že oproti všem jiným jabloním z této jabloně jablka napodzim neopadají a to ani když se stromem zatřese. Dají se urvat jedně velkou silou a když se neurvou, tak na jabloni zůstanou viset, dokud na ní neshnijí. Na jaře visí na větvích zčernalá zcvrklá jablíčka, která se postupně ještě více zcvrkávají a nakonec rozpadají, takže za dva roky už – zatímco se objevila další „úroda“ – z jablíček není nic. Pod pyšnou jabloní ověšenou zasychajícími černými jablíčky sa pak hezky medituje o zkresleném sebehodnocení …
Tajemné znamení v šenku
Ve středověkém šenku od nepaměti poutá pozornost tajemné znamení do kamene vytesaného křížku. Stará pověst hovoří o křížku jakožto označení místa, kde strmilovský purkmistr Václav probodl vidlemi flanderského kupčíka Grossmaula, který přicestoval až dalekého z Bruselu a Strmilovským „lútbu tvořil“ tj. vyhrožoval. Mělo se jednat o zpochybnění trhového, várného a hrdelního práva. Odvěká alergie Strmilovských na jakékoliv omezování jejich svobody tak našla výraz v nepříliš honosném nicméně jistě naprosto účinném zákroku Václavově.
Ruka loupeživého rytíře Strmila
Že byl Strmilov založen Řádem německých rytířů, je věc známá, avšak méně známá je skutečnost, že špitál, který zde rytíři provozovali využíval ke svému úspěšnému provozu údajně léčivých účinků skalní studny, která se nyní nachází v podzemí pod nejstarší částí našeho domu. Vedle této studny je ve Strmilově celá řada starých kopaných studní, ale žádná není tak jako tato tvořena hlubokou skalní rozsedlinou. Tato rozsedlina však podle pověsti měla být v dávnověku mnohem širší a prostornější než teď, nicméně to, jak vypadalo okolí studny předtím než bylo upraveno pro zadržování vody k pohodlnějšímu čerpání vody a k výstavbě domu nad studnou se už nikdy nedozvíme, nicméně, že vše vypadalo úplně jinak, je velmi pravděpodobné.
K této studni se totiž váže prastará pověst o loupeživém rytíři Strmilovi (původně snad Strachmil), který v době před asi osmi sty roky terorizoval se svou družinou kraj. Jednalo se patrně o válečníka, který dříve působil v krutostí proslulém vojsku Přemysla Otkara I., tedy o velmi otrlého zabijáka. Pověst praví, že mniši spravující nedaleký románský kostel svatého Ondřeje měli vlastně jedinou cennou věc a sice zlatý mešní kalich a ten se rozhodli před Strmilem ukrýt do výklenku ve skále u dna tehdy ještě široké nicméně zatopené skalní rozsedliny, kde vyvěral léčivý pramen. Protřelý lupič Strmil však mučením z jednoho mnicha místo úkrytu vypáčil, nicméně byl tímto samotným mnichem proklet: když se kalicha dokne, stane se skála, kde pod níž je ukryt, jeho hrobem. Strmil se samozřejmě vyzrazeného kalicha dotkl a opravdu ho skála zavalila. Prastarého původu je patrně tedy i kamenná ruka, která je viditelná v průzračné vodě na dně studny pět metrů pod hladinou, trčící jakoby zpod skály. Strmil tedy na tomto místě ukončil svou kariéru a od toho se odvozuje vznik jména Strmilov.
Citadela – pozorovatelna obranné linie
Zde se z bájné oblasti pověstí už dostáváme do ryze historické roviny. Také v novodobých dějinách Strmilova hrál totiž náš dům mimořádně významnou roli a sice především díky strategickému umístění bývalé pevnostní věže, kde se dnes nachází apartmán Citadela. Už ve středověku byla tato stavba umístěna tak, aby z ní byl co nejlepší výhled na jih – tedy směrem, odkud hrozilo pravděpodobné nebezpečí. Jako pozorovatelna doplňující mohuté opevnění Strmilova železobetonovými bunkry byla tedy tato bývalá věž plánována i v době před 2.světovou válkou. S ohledem na mimořádnou historickou a samozřejmě i estetickou hodnotu Strmilova bylo do těsného okolí Strmilova naplánováno celkem 57 železobetonoých bunkrů, ale postaveno jich bylo nakonec jenom 24 /jejich zbytky jsou v okolí Strmilova k vidění dodnes/.Vzhledem k tomu, že rovněž poměrně významný Jindřichův Hradec byl chráněn pouze dvěma malými bunkříky, je patrné, že ochrana Strmilova byla mimořádná. V rámci objektivity je však třeba zdůraznit, že Jindřichův Hradec by si v té době zasloužil lepší opevnění. Šest až osm bunkrů se tam klidně postavit mohlo.
Smyšlený flak
V rámci historické serióznosti je však třeba jednoznačně vyvrátit skazky, že na střeše Citadely byl koncem 2.světové války umístěn německý protiletadlový kanón flak. To se skutečně nezakládá na pravdě, ačkoliv by to snad mělo svou logiku při hledání vhodných stanovišť pro protileteckou obranu Říše.
Jinou věcí je však úzkostlivá obrana Strmilova německou Luftwafe před americkými bombardéry, Poté co například při bombardování Drážďan prakticky na bombardéry nebylo vystřeleno, při jiné příležitosti se na bombardéry jenom se blížící ke Strmilovu snesla zuřivá palba německých stíhaček, které padlo za oběť několik létajících pevností. Američtí piloti byli pohřbeni na strmilovském hřbitově, kde je nyní pamětní deska.
Přesné pozadí této horlivé péče Luftwafe o Strmilov se patrně již nikdy nedozvíme, avšak indicie, že důvodem mohlo být to, že přítelkyně velícího důstojníka Luftwafe pocházela ze Strmilova, zatím nikdo věrohodně nevyvrátil.
Podobně nejasný je sestřel rakouského letadla o strmilovské pouti 2.9. 1973. Rakouské letadlo se přibližovalo od jihu ke Strmilovu, avšak těsně před Strmilovem bylo sestřeleno migem – 21. Souvislost mezi touto kauzou a dřívějšími majiteli našeho domu (v té době v rakouské emigraci) se nepodařilo objasnit.
